Proč by se mělo něco platit živnostníkům a jiným OSVČ, kteří většinou neplatí žádné daně a nevytvořili si žádné rezervy, aby mohli podobnou krizi přečkat? Mnoho variant takové otázky jsem v uplynulých týdnech dostal po představení návrhu ekonomických opatření ODS pro řešení koronavirové krize a také po svém minulém textu na tomto blogu.

Moje odpověď je jednoduchá. Státní moc – v tomto případě vláda – něco rozhodla a je na místě, aby náklady tohoto rozhodnutí státní moc také z významné části nesla. Já dosavadní opatření vlády nezpochybňuji. Ukáže teprve čas a srovnání s okolním světem, který postup byl správnější.

Současně ale neuznávám myšlenku, že stát nemá nést následky svého rozhodnutí a na některé skupiny ho přehodit více než na jiné. A přesně to by se stalo, pokud by se vláda nepostarala o stovky tisíc živnostníků a dalších osob samostatně výdělečně činných, kterým ze dne na den zavřela jejich provozovny.

Proč jsou živnostníci důležití a stát se o ně musí postarat? Protože dělají po celé zemi činnosti, které jsou pro velké firmy organizačně i jinak příliš náročné. Montéři, údržbáři a opraváři všeho druhu, kadeřnice, masérky a pedikérky, provozovatelé obchůdků, hospod, tanečních škol, autoškol nebo uměleckých škol a mnoho a mnoho dalších profesí. Prostě všichni, kteří naše věci, těla a celou společnost udržují v chodu.

Jestli jste byli zvyklí dávat si opravit boty nebo kabelky do krámku někde vedle nádraží, byl to téměř na sto procent drobný živnostník. Až skončí, nezbyde vám, než najít nějaký jiný krámek, anebo prostě boty nebo kabelku zahodit a koupit nové. Nelze přece čekat, že by ševce nahradila nějaká místní, nebo dokonce státní nebo třeba Babišova firma. A i kdyby, fungovat to nebude. Ti starší si pamatují, jak fungovaly státní podniky bytového hospodářství a výrobní nebo spotřební družstva. Žádná sláva! Jejich řemeslníci stejně dělali víc na sebe než pro firmu a dočkat se jich bylo bez drobného úplatku často nemožné.

A to nemluvím o tom, že ten švec od nádraží, často nepříliš daleko od důchodového věku, skončí na úřadu práce a na dávkách. To by také stálo peníze. Proto nechápu zášť, kterou u nás mnozí lidé k živnostníkům cítí, protože prý nepřispívají do systému. Ano, přispívají obvykle méně, ale také od něj mnoho nedostávají. Pokud si platí minimální pojistné, budou mít i malý důchod. S dělníky a úředníky mají zcela nesouměřitelné podmínky pro případ nemoci, nemají placenou dovolenou, odbyt si musí zajistit sami a nemůžou se přitom spolehnout na kolegy z vedlejší kanceláře. Jsou mezi nimi i lemplové, ale to mezi dělníky a úředníky také.

Ale trvám na tom, že těch poctivých a spolehlivých je naprostá většina a že jsou důležitým kolečkem v systému, stejně jako střední a velké podniky a úřady a instituce. A když stát může přispívat na platy zaměstnanců velkých soukromých firem a nikomu to nepřijde divné, není důvod neuhradit škodu v takto vyhrocených situacích i živnostníkům a dalším OSVČ.

A poslední poznámka – mluvím-li o uhrazení škody, nemluvím o žádném ušlém zisku, tak jako tato slova nebyla v jednom z prvních prohlášení, které vydali přední restauratéři, ani v dalších podobných apelech jiných profesí. Tím kdo vnesl do diskuse „ušlý zisk“ byla ministryně financí Schillerová. Můžeme se jen domnívat, jestli proto, aby vyvolala zášť proti požadavkům podnikatelů. Nebylo by to ale překvapivé, když si vzpomeneme na daňový džihád v podobě kontrolního hlášení, EET nebo zaklekávání, jaký tu už sedm let máme, nebo na památnou větu Andreje Babiše, že „malé a střední podniky jsou klišé a kecy“.