Malé obce se proti záměru nedávno vzbouřily a bouřil jsem se spolu s nimi, protože by dopadl na dostupnost důležitých agend spojených s narozením, manželstvím, partnerstvím nebo úmrtím. Ani není jasné, zda by skutečně nastaly slibované úspory – přinejmenším část z nich by totiž spotřebovalo nutné posílení zbylých úřadů, kam by se přelily činnosti zajišťované těmi menšími.

 

Je jasné, že je nespravedlivé, aby stejný výkon v jedné obci stál ročně v průměru 40 tisíc a jinde 40 korun, ale to má jiné řešení než direktivní rušení úřadů shora. Lepší je určit reálnou cenu takového úkonu a platit ji všude stejně, záleželo by pak na rozhodnutí starostů a zastupitelů, zda matriku ve své obci udrží, anebo ne, zda příslušného úředníka vytíží a zaplatí i jinak. Prostě jak si to ve své obci zorganizují.

 

Celý příběh ovšem naznačuje nesystémovost, s jakou se v České republice k přeměně veřejné správy přistupuje. Zatím nejvýznamnější krok se v oblasti zjednodušení a digitalizace odehrál v roce 2008, kdy zavedením Czech Pointů odpadla do té doby nezbytná dlouhá cesta ve frontě na pražské Pankráci, když člověk potřeboval výpis z rejstříku trestů. Od té doby se sice systém naučil vydávat některé další doklady a dokumenty, ale žádné větší zkrácení cesty za úřady už se neodehrálo.

 

A tak se můžeme alespoň těšit z toho, že občanský i řidičský průkaz lze zařídit nejen v té jedné konkrétní obci s rozšířenou působností, pod kterou spadá naše bydliště, ale ve všech 206 obcích tohoto typu. Lidé tak mohou místo na přetížené úřady jet tam, kde to jde rychleji. Ani nemusí jen kvůli výměně průkazu cestovat z místa, kde pracují, do místa trvalého pobytu. To je samozřejmě usnadnění ve prospěch občanů, které umožnila právě digitalizace. Člověk si ale musí klást otázku, proč u matrik chce stát naopak učinit krok, který život zkomplikuje.

 

Do budoucna ovšem nestačí další digitalizace stávajících agend, jakkoli je nutná. Je totiž potřeba změnit celý přístup státu v oblasti veřejné správy. Digitální komunikace mezi úřady navzájem i mezi úřadem a občanem nesmí být dále vnímána jako něco navíc k běžné papírové formě komunikace, ale naopak jako základní forma, která dovolí využít papír jako dodatečnou službu těm, kdo si s počítači nerozumějí nebo k nim nemají přístup. To znamená, že stát musí mít povinnost zařídit službu v digitální formě – jen tak totiž bude donucen k tomu, zamyslet se, jak ji zjednodušit, zpřehlednit a zpřístupnit (o tom, že by třeba zjistil, že je možné ji zrušit, ovšem nesním, ani když spím).

 

Ruku v ruce s tím musí stát umět pracovat s digitální identitou, a to nejen s již zmíněnými datovými schránkami, ale klidně i s identitami spravovanými soukromými subjekty, např. bankami. Když tak člověk může přistupovat ke svému účtu, proč by banky nemohly ověřit, že tentýž člověk státu z domova posílá nějaký konkrétní elektronický dokument?

 

Současně však musí stát umět využít stávajících sítí různých úřadů, optimalizovat je a propojit. Tak, aby lidem, kterým internet nepřirostl k srdci, umožnily podat jakýkoli dokument v místě, kde je to pro ně příjemné, nejspíš co nejblíže jejich domovu.

 

Pak budeme mít efektivní veřejnou správu, která v jednom místě nabídne poštovní služby, přístup k datům z Chech Pointu, možnost podat elektronicky cokoli od daňového přiznání po žádost o stavební povolení nebo o sociální dávku anebo třeba ony matriční agendy.

 

V tu chvíli už diskuse o zachování samostatných matričních úřadů bude zbytečná. Ale začínat cestu tímto směrem právě redukcí matrik je nesmysl.