Největší svátek svobody, jaký naše země má, trávíme v nouzovém stavu s nočním zákazem vycházení. To jsou paradoxy, pane Vaněk…

Dobré zvyky se nemají měnit, a tak se dnes, jako každý rok, zastavím na Národní třídě u plastiky připomínající události 17. listopadu 1989. A pak také v táboře Vojna u Příbrami. Vždy jsou to pro mě dojemné chvíle a obě místa mi připomenou význam slova svoboda.

Svoboda znamená chodit do školy, vyslovit beze strachu vlastní názor, provozovat bar nebo divadlo, zvolit si práci nebo obor studia. Zajít si s rodinou nebo s přáteli na dobrý oběd, vyjít si večer mimo dosah veřejného osvětlení a podívat se na hvězdy. Odjet nebo odletět za hranice na dovolenou, za studiem nebo za nákupem, a vrátit se beze strachu, co nás doma čeká. A každý si ještě domyslí spoustu dalších věcí, co pro něj znamená svoboda. Významnou část z toho výčtu dnes znovu nemůžeme. Tak jako tehdy.

A skoro vždycky, když se pak z Příbrami vracívám domů, si také uvědomím, že generace mých dětí ten pocit fyzické nesvobody nikdy nezažila. Ostatně ani velká část mé generace – v době Sametové revoluce mi bylo čerstvě čtrnáct – si toho z nesvobody mnoho nepamatuje, protože jsme dospívali už v nové době.

A tak dnešním dětem – a mnohým jejich rodičům – chybí zkušenost nesmět dělat mnoho z věcí, které by dělat chtěli, plnit si sny. Nejspíš právě proto si dělají legraci z obav starších lidí, kteří nesvobodu zažili a už by to nechtěli opakovat. Snad právě v této době a s touto novou zkušeností pochopí, o čem se mluví, když se mluví o svobodě a jejím ohrožení. Snad si uvědomí, že možnosti, kterých jsme si třicet let užívali, nejsou samozřejmé (a nikdy nebyly).

Jistě, příčinami jsou obě situace nesrovnatelné – komunistický režim zákazů a nařízení a dnešní přechodná koronavirová situace. Pro současná omezení existuje bezesporu mnoho dobrých důvodů. A dokonce dnes ani nechci tepat vládu za její chaotický postup, i když to ode mě asi leckdo očekává. Jde mi naopak spíš o to, abychom my, komu na svobodě záleží, těm „mnoha dobrým důvodům“ bezmezně nepodléhali a neztráceli ostražitost. Abychom byli schopni rozpoznat, kdy jde opravdu o vážné racionální důvody a kdy už o něco jiného – třeba jen o bezradnost, nebo snahu omezovat „už jen z principu“.

Jestli si máme na celém letošním maléru najít něco pozitivního, tak ať je to poznání, že už jsme zapomněli, co znamená být nesvobodní, a že jsme si to na vlastní kůži připomněli. A budeme si to zase několik desítek let pamatovat.

Máme bohužel na dosah ještě jedno varováním před návratem nesvobody než je současná epidemie. Mám na mysli aktuální situaci v Bělorusku. Tam teď lidé zažívají skutečný státní teror a omezení svobod se vším všudy. Lukašenkův aparát pronásleduje všechny, kteří mají odlišný názor a chtějí ho vyjádřit. Násilí je tam na denním pořádku, zatýkány jsou stovky osob. Je to ale pořád sedm osm hodin jízdy od nás. Je to moc, nebo málo? S ohledem na naše středoevropské vzdálenosti příliš mnoho, abychom to vyhodnocovali jako bezprostřední zážitek a memento. Alespoň dnes bychom tomu ale měli věnovat pozornost a vnímat tamní situaci také jako naši – ne cizí záležitost. S ohledem na dnešní výročí by nám ty souvislosti neměly unikat.