Když se v služebním zákoně píše, že se systemizace úřadů schvaluje na následující kalendářní rok, rozumí tomu naše vláda tak, že ji může během roku změnit, kolikrát chce. Vloni to stihla celkem osmkrát. Přitom hlavním argumentem obou vládních stran pro přijetí zákona v roce 2014 bylo, že je třeba dát úředníkům stabilitu a odstínit je tak od politických vlivů.

Premiér Babiš nikdy nepřipustí, že by něco udělal špatně. A tak když už je okolnostmi donucen skandály svého vládnutí řešit, ukáže prstem na někoho ze svých lidí, které považuje za bezvýznamné pěšáky. Naposled se takhle před několika týdny zbavil ministra dopravy Kremlíka, a protože to nestačilo, použil další oblíbenou rétorickou figuru – za předraženou zakázku na elektronické dálniční známky můžou vysocí úředníci z ministerstva. Posteskl si, že se prvního náměstka ministra ani šéfa fondu dopravní infrastruktury nemůže zbavit kvůli služebnímu zákonu a vyzval je k rezignaci, což oba odmítli.

A tak si nový ministr dopravy Havlíček, Ferda mravenec, práce všeho druhu, už vládou nechal schválit novou systemizaci ministerstva. Ta změnila k 1. březnu organizační strukturu a dala ministrovi možnost všechna místa náměstků „přesoutěžit“ a vybrat konečně ty správné odborníky.

Pojí se s tím nejméně tři problémy. Za prvé, ten služební zákon, na který se premiér neustále vymlouvá, schválila v roce 2014 vláda, v níž byl místopředsedou a ministrem financí. Je jen jeho chybou, že neposlouchal dobře míněné rady, aby to nedělal. Raději poslechl pábení ČSSD, která chtěla své lidi zákonem na úřadech zafixovat už od roku 2002 a Babiš, ohledně fungování státu zcela dezorientovaný, se jí v roli užitečného idiota velmi hodil. Možná by v tom svém neustálém makání od rána do večera měl najít trochu času a přečíst si, pro co vlastně hlasuje.

Za druhé, vláda před vánoci schválila reorganizaci ministerstva dopravy, která platila od letošního 1. ledna. Nyní už platí ta ještě novější. To zrovna o kýžené stabilitě nesvědčí.

Konečně třetím problémem je text služebního zákona, kde se doslova píše (§17 odst. 3), že „Systemizaci schvaluje vláda na následující kalendářní rok.“ A o odstavec dále, že „Není-li systemizace schválena do 31. prosince, použije se pro následující kalendářní rok dosavadní systemizace.“ Ve skutečnosti ale vláda jen v roce 2019 rozhodla o změnách na ministerstvech několika usneseními vždy k prvnímu dni měsíců března, května, července, srpna, září, listopadu a prosince 2019 i k 1. lednu 2020. Vláda tady koná ve zjevném rozporu se zákonem.

Otevírá se proto otázka, jestli má vůbec smysl vést diskusi o změnách služebního zákona, o nichž se už několik týdnů mluví. Já samozřejmě souhlasím s tím, že ministr musí mít přímý vliv na instituci, za niž nese politickou odpovědnost, psal jsem o tom ostatně už před pěti lety. Jenže žijeme v době, v jaké žijeme. Babiš si myslí, že Česká republika je jeho firma, a se svými pohůnky se ji tak i snaží řídit. Ale když už i předseda koaliční ČSSD Jan Hamáček dobrovolně prohlašuje, že „funkce ministra je především manažerská pozice“, je třeba říct, že se on i Babišovci pletou, protože funkce ministra je vrcholně politická pozice (pro kterou se ovšem pochopitelně hodí jen ti, kdo mají silně manažerské návyky).

Vlastně se mi nechce se při projednávání novelizace služebního zákona trápit s hledáním složitých kompromisů a studovat rozdíly různých modelů odkudsi z ciziny, když si pak vláda nakonec stejně bude dělat, co bude chtít. To přece nemá žádný smysl! Ale samozřejmě to své nechtění překonám a až vláda avizovaný návrh předloží, budu její záměry bedlivě sledovat.