To je smutné zjištění. Pro mě není pochyby o tom, že význam Palachova činu nebyl omezen na jednu konkrétní situaci roku 1969, ale zhodnotil se, prokázal svou motivační schopnost, když přispěl k pádu totalitního režimu o dvacet let později. Samozřejmě nikdy nezjistíme, jestli a jak by se změnila historie, kdyby komunistická moc neukázala svou podstatu během Palachova týdne v lednu 1989, ale zcela jistě mnoha lidem – včetně mě – agresivní a hysterická reakce uniformovaných i civilních soudruhů od bezpečnosti otevřela oči.

 

Palachův čin v roce 1969 zkrátka byl jedním z důležitých milníků na cestě ke svobodě, která se Československu otevřela v roce 1989.

 

 

Každého jen trochu přemýšlivého člověk musí logicky napadnout otázka, jaký je Palachův odkaz dnes o dalších třicet let později. Co z něj zbylo, jestli je stále aktuální, jestli nás může v něčem inspirovat.

 

Předně je třeba připustit, že naše současné podmínky jsou naprosto nesrovnatelné. Opravdu nečelíme invazi ruských tanků. Nečelíme frustraci ze zcela pošlapaných nadějí na svobodu, které přineslo Pražské jaro v prvních měsících roku 1968. Nemusíme se trápit nad mlčením společnosti podvolující se trendu „držet hubu a krok“. Ale čelíme jiným hrozbám.

 

Například tomu, že dnes mnoho lidí nevidí a ani se nepokouší vidět, co je pravda a co lež. Kdo používá v práci a politice jen triky a manipulace, aby vyvolal dojem své výjimečnosti, a kdo se k věcem staví poctivě. Nevím, jestli to lze svádět na pohodlnost, když naprostá většina lidí má doma přes klávesnici a monitor přístup k neskonale většímu množství informací z celého světa, než mohl mít ve své době Jan Palach, i kdyby mohl chodit do všech knihoven po celé zemi, a nejspíš po celé Evropě – a to rozhodně nemohl. A přesto nebyl ochoten smířit se s polovičatostí, s životem napůl plynu, se lží jako běžnou metodou veřejného života, s budováním chiméry krásného života plného socialistických závazků, tun vyrobené oceli a vypěstovaného obilí, když lidé museli trávit čas sháněním naprosto základních životních potřeb. Proto ve svém posledním dopise požadoval zrušení cenzury, aby společnost nemohla být znovu manipulována, jak bylo před rokem 1968 zvykem.

 

Přehlížení rozdílu mezi pravdou a lží je pro nás hrozbou i proto, že je možné vědomě vytvářet zdání, že pravda a lež jsou závislé na okolnostech a za jiných podmínek mohou být vnímány jinak, třeba opačně. Nehezky se tomu říká relativizace a největšími odborníky na to jsou – a vždy byli – komunisté. To oni jsou schopni vydávat zmanipulovaný komunistický puč z roku 1948 za ústavní převzetí moci, zcela opomíjet okradení naprosté většiny lidí o svobodu a majetek (mnohých i o život) a naopak vydávat za největší hrůzy pokusy o nápravu těchto nespravedlností po roce 1989.

 

 

Proto by nás Jan Palach – kdyby to bylo možné – nejspíš nepochválil, kdyby zjistil, že 50 let po jeho činu se vláda jeho země opírá o komunisty a nechá si od nich diktovat různé podmínky. Například jaké organizace mají nebo nemají dostat dotace na svůj provoz, aby mohly dál rozdávat pamětní medaile za vlast a svobodu lidem, kteří při Palachově týdnu nebo při podobných příležitostech drželi v ruce obušky a bránili lidem připomenout si Palachův čin. To je mimochodem prvotřídní relativizace pravdy a lži…

 

Jak si tedy v těchto dnech – kromě položení květin, zapálení svíček – můžeme jeho památku připomenout nejlépe? Palachova oběť nebude marná, pokud se nenecháme manipulovat lidmi, kteří jsou prokazatelně manipulátory. Pokud se nestáhneme do soukromí a neztratíme zájem o cokoli veřejného, protože si myslíme, že náš hlas jednotlivce stejně nic nemůže změnit. Pokud nesklopíme zrak, když je potřeba se někoho zastat slovem nebo činem. A pokud se naopak aktivně zapojíme do veřejného života, budeme se pokoušet ovlivňovat dění kolem sebe, formulovat a nahlas projevovat své názory. Bránit tomu, aby ta pohodlnější část veřejnosti podléhala nepravdám, nesmyslům, polovičatostí a zlobě.

 

Odkaz Palachova činu nevzniká sám o sobě. To my sami ho naplňujeme nebo vyprazdňujeme tím, jak se chováme.