Státní moc nesmí dělat nic, co jí není zákonem výslovně umožněno. Ale naše státní moc reprezentovaná vládou Andreje Babiše udělala něco, k čemu zákonem zmocněna nebyla – dovolila ministrovi zdravotnictví omezovat naše životy podle zákona o veřejném zdraví.

Ministr Vojtěch se opíral o zmocnění z § 80 odstavci 1 písmeni g) zákona o veřejném zdraví, které mu skutečně dává možnost zavést mimořádná opatření. Jaká, to je uvedeno v § 69 odstavci 1 a ministr si z nich vybral typ popsaný pod písmenem i) „zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku.“ Vlastně nevybral – byl nucen použít tento obecný popis, protože žádný z předchozích, podstatně detailnějších, se pro daný účel nehodil. Písmeno b) např. proto, že zákaz nebo omezení styku vztahuje k fyzickým osobám podezřelým z nákazy, což zjevně nestačilo, když měl být omezen pohyb nás všech.

Ještě jednou. Vláda se tváří, že zákon o veřejném zdraví sice přesně popisuje takové důležité věci, jako že orgán veřejného zdraví může například vydat podle písmene f) příkaz k varovnému označení objektů, v nichž došlo k infekčnímu onemocnění, ale že současně ve stejném zákoně není doslovně zmíněna taková drobnost jako oprávnění ministerstva brutálně omezit vycházení lidí z domova a zavřít prakticky všechny živnosti!

Takový výklad zákona ovšem zcela jistě nezamýšlel parlament, když v roce 2000 jen 17 dní před zákonem o veřejném zdraví přijal zákon o krizovém řízení, který vládě v § 5 a 6 výslovně dává oprávnění v nouzovém stavu (a nikdy jindy) na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit „svobodu pohybu a pobytu ve vymezeném prostoru území ohroženého nebo postiženého krizovou situací“ nebo nařídit „zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezených místech nebo území“.

Naprosto nedává logiku, že by parlament při prakticky současném projednávání zjevně blízkých zákonů do jednoho (krizového) pečlivě vypsal přesná zmocnění vlády k rozsáhlému omezení práv občanů, ale do toho druhého zákona je vypsat zapomněl. Naopak z toho plyne, že parlament (a vlastně i vláda, která návrh obou zákonů připravila) pro zákon o ochraně veřejného zdraví s tak masívními zásahy nepočítal. Však také nynější vláda postupovala původně správně, když svá omezení v půlce března vyhlásila podle krizového zákona. A k úpravě podle zákona o veřejném zdraví – a tím ke zneužití onoho gumového písmene i) –přistoupila až o pár dní později. Už tehdy to bylo terčem kritiky části opozice včetně ODS, a vůbec přitom nešlo o nějaké náhrady ušlého zisku, které ostatně do diskuse vnesla ministryně financí Schillerová. Už tehdy šlo – a o tom bylo i soudní rozhodnutí minulý týden – o to, že se vláda změnou režimu pokusila vyklouznout z parlamentní kontroly a dělat si věci po svém.

Proto je prohra vlády u Městského soudu v Praze tak významná – vládě byly připomenuty meze její existence, odpovědnost sněmovně a nepřípustnost překračování zákonem vymezených kompetencí. Bez toho by se mohlo stát, že až se k nám příště dostane nějaká infekce, třeba zase z Itálie, ministr zdravotnictví jí vyhlásí válku. To by přece při troše dobré vůle také šlo označit za „nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku“, jak se o něm mluví v onom písmeni i) z § 69 zákona o veřejném zdraví. Že je to nesmysl? Proč, když si podle stejné věty troufl zakázat nám podnikat a chodit po městě?

Že některé firmy zkusí získat nějaké odškodné podle krizového zákona, je samozřejmě možné a podle mě zcela legitimní. Proto jsem ještě v březnu, předtím než vláda utekla do režimu zákona o veřejném zdraví, navrhl drobnou změnu krizového zákona, aby bylo možné vzniklé škody efektivně vypořádat a aby zároveň nedocházelo ke zdvojování odškodného a státních podpor a pomocí. Vláda však poté udělala svou právní kličku a vnesla do věci velký chaos.

Každopádně platí, že soudy budou při posuzování případných nároků na odškodnění vycházet i z toho, jak vláda zvládne podpořit velké, střední, malé i nejmenší firmy a jednotlivce (a zatím se jí to spíš nedaří). Pro rozčilené diskutéry tady na blogu nebo na sociálních sítích rovnou dodávám, že to není žádný ideologický spor o podpoře zaměstnanců oproti podpoře firem, potřeba je obojí. Bez firem totiž nejsou ani zaměstnanci.

Blog Martina Kupky.