Jenže pokrokáři a neomarxisté na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy znají realitu lépe, a tak napsali nové zákony, které jim přes všechna varování schválil parlament, a obce tak vystavil další neúnosné zátěži. Vracíme se úplně zbytečně o řadu let zpátky.

 

Nově je pro všechny děti povinný poslední rok předškolního vzdělávání. Jinými slovy nemáme už devítiletou, ale desetiletou povinnou školní docházku. Je to další utažení šroubů, které nejen nic nezlepšuje, ale přidělává další starosti a omezuje svobodu rozhodování. A navíc vzniká nová zbytečná byrokracie. V našem případě to pro paní ředitelku znamenalo obeslat rodiče všech deseti dětí z území naší obce, které se nepřihlásily k zápisu.

 

Od nich se teprve dozvídáme, že své dítě přihlásili do školky jinam, anebo se rozhodli pro domácí přípravu na školní docházku, jinak řečeno, dítě do školky nedají.

 

Stát je ale chytrý a své moudré pokrokové myšlenky umí náležitě prosazovat, aby ani myška neproklouzla. A tak předškolák nedocházející do školky bude muset každého čtvrt roku podstoupit přezkoušení, jestli se doma na školáckou kariéru vhodně připravuje a dělá patřičné pokroky. A když zjistí, že nedělá, musí pro ně mít školka připravené místo! Stejně jako pro případ, že se jeho rodiče z jakékoli příčiny rozhodnou ho přece jen do školky během posledního roku před základní školou dát.

 

Takže musíme z těžce vytvořené kapacity naší školky část nechat neobsazenou. Kdo asi tuto nesmyslnou situaci vysvětlí rodičům mladších dětí, které ještě nárok na školku nemají, a kvůli vyblokovaným místům nebude možné je přijmout? Uvítal bych, kdyby jim to přijeli vysvětlit pokrokáři z ministerstva, kteří tento nový výdobytek vymysleli a prosadili. Ale asi nepřijedou, takže to zase zbude na nás, obecních politicích. Ministerští úředníci přijedou leda tak zkontrolovat, jak jejich blahodárné nařízení z obecních prostředků naplňujeme.

 

Ale tím to ještě nekončí. Novinky máme také u přístupu k dětem se zvláštními vzdělávacími potřebami. Když se obec a její škola rozhodnou vytvořit pro takové dítě ve škole podmínky, např. sehnat a zaplatit osobního asistenta, musí navíc „obětovat“ další dvě místa kapacity, aby se snížilo obsazení příslušné třídy a učitelka měla na ono dítě s hendikepem „více času“.

 

Každý tuší, jaký je to nesmysl – jestli je ve třídě 15 dětí nebo 13, ještě to neznamená, že by učitelce zbyl nějaký čas navíc. Pokud se skutečně chce dítěti se zvláštními potřebami věnovat a pokud ví, jak na to, zvládne to i v běžné třídě. Takže další nesmysl, který škole a obci komplikuje život – stát sice oficiálně podporuje inkluzi, ale fakticky dělá všechno pro to, aby ji zkomplikoval a všem v zásadě znechutil.

 

Přičteme-li k tomu další nápady – například plánovaný nárok na místo ve školce od dvou let dítěte – a třeba i neschopnost státu zajistit pro všeobecnou inkluzi dostatek asistentů, dostáváme se do strašidelné situace.

 

Žijeme prostě v době, kdy ministerstvo ví všechno lépe a jménem státu určuje podmínky, jak má svět fungovat, aniž by jeho úředníci vnímali (a byli schopni vnímat) skutečnou odlišnou situaci a různorodé potřeby v jednotlivých územích.

 

Kladu si stále otázku, jaká zpupnost musí být v lidech, kteří touto formou nařizují celé zemi dobro za každou cenu. A beru to jako další potvrzení, že tento způsob sociálně regulatorní politiky je pro naši společnost škodlivý.