Konec digitalizace v Česku?
8. srpna 2019, Právo
Už to skoro vypadalo, že by se v České republice dalo s digitalizací státu něco rozumného udělat. Mám na mysli užitečnou digitalizaci, která není jen tupým převedením všech státních agend do elektronické podoby, ale naopak vede ke zjednodušení úředních postupů, ke zmenšení komplikací, které stát svými požadavky způsobuje občanům i podnikatelům. Tuhle naději vlila do žil mnoha lidí – včetně mě – skutečnost, že za digitální ústavou neboli zákonem o právu občana na digitální službu stojí celá Poslanecká sněmovna.
Ale ten sen rychle skončil a dnes to vypadá, že se z digitalizace stane politikum, jádro politického sporu mezi koaličními partnery. Opakovaně slyšíme, na co jsou a nejsou peníze, čímž soc. dem. začínají trestat Andreje Babiše za jeho neschopnost vyměnit ministra kultury. A jedním z témat, na která se v rozpočtu nepodařilo najít dost peněz, má být právě digitalizace.
Je to nesmírně vážná hrozba přinejmenším pro tři důležité záměry, jak digitalizaci státu urychlit, navíc záměry, kde se podařilo najít shodu na konkrétním řešení, a dokonce ji přetavit do podoby paragrafového znění návrhu zákona. A kterých předpisů že se to týká? Co všechno by se tak najednou zase mohlo ocitnout ve sněmovním odpadkovém koši?
Především již zmíněný zákon o právu na digitální službu, který přináší skutečnou revoluci v tom, jak se bude stát stavět k zavádění digitálních služeb, a dokonce úřady donutí provést inventuru všeho, co občanům nabízejí a co od nich naopak chtějí. To totiž stát sám pořádně neví, přinejmenším to nemá sepsané na jednom místě, takže některé věci vyžaduje dvakrát i víckrát. Už jen tato změna státu i občanům a podnikům výhledově ušetří víc, než na kolik přijde její zavedení.
Jde ale o víc než jen o tento klíčový zákon. Po letech se podařilo vyvolat zájem napříč Sněmovnou a mnoha dalšími institucemi a posunout naši zemi v oblasti digitalizace do rodiny moderních zemí. Pokud digitalizace skončí na aktuálním koaličním sporu, utrpí tím i odhodlání urychlit elektronizaci stavebního řízení a zpomalí se další důležité kroky.
Jednou z těch připravených změn je vytvoření digitální technické mapy. Jiné státy ji dávno mají, a dávají tak lidem šanci využít mnoha užitečných funkcí, například těm, kdo kupují dům nebo pozemek, chtějí něco přestavovat nebo rozvíjet obchodní záměr v okolí. Kromě občanů i podniků by zavedení mapy ocenily i obce a města.
A hrozí dokonce, že handrkování o rozpočtu uspí i aktuální snahy rozvíjet rychlé datové sítě prostřednictvím povinného pokládání chrániček do novostaveb a při rekonstrukcích silnic a železničních tratí v majetku státu i krajů a obcí. Poslední opatření by se státních výdajů dotklo jen minimálně, přesto může také spadnout pod stůl, pokud se digitalizace státu změní v politický problém a stane se tématem, přes které si budou členové vládní koalice vyřizovat vzájemné účty.
Ale občané ČR si nezaslouží, aby zrovna digitalizaci zaškrtilo vládní handrkování a populistické sliby, které vždy nahrávají bezbřehému rozhazování peněz před investicemi do budoucnosti.