První z rozporů, který jsme v praxi zažili nedávno, bylo hlasování o účasti v zahraničních misích naší armády. Komunisté hlasovali proti a bez hlasů skutečné pravice bychom už dnes byli na cestě od našich spojenců a partnerů. Je jasné, že se tento vnitřní rozpor musí nutně promítnout do každodenního fungování vlády – není možné jít zároveň na západ i na východ.

 

Za druhé – Andrej Babiš při obhajobě vlády dlouze hovořil o svých snech. Zasnil bych se také, kdyby premiér byl ve sněmovně první den. On ale za sebou má čtyřleté působení ve vládě s ČSSD a spoustu nesplněných slibů. Kdyby je splnil, už dnes bychom nejspíš žili v úplně jiné, mnohem úspěšnější zemi.

 

Tak například: premiér slibuje vyrovnaný rozpočet. Přitom i v době ekonomického růstu dělá pravý opak. Premiér hovoří o tom, jak bude zvyšovat investice a méně utrácet za spotřebu, ale dělá pravý opak. Obecně slibuje snižování daní, ale kdykoli ODS reálné snížení a zjednodušení daní navrhla, Andrej Babiš to se svou první vládou smetl ze stolu. A bude se tak chovat i nadále, jinak se od něho jeho koaliční partneři okamžitě odvrátí.

 

Andrej Babiš také před pěti lety sliboval razantní zvýšení výběru daní, mluvilo se o stovkách miliard. Výběr se ale vzhledem k ekonomickému růstu nevyvíjí o nic lépe, než v různých letech hospodářského růstu po roce 2000. Přitom Babišovy kroky v daňové oblasti komplikují život podnikatelům a způsobují zánik malých živností zejména na venkově, což je přesný opak slibů obsažených v prohlášení vlády. Takže skvělá vládní opatření pro lepší výběr daní nepřinesla nic, ale vrchovatě se naplnila rizika, o kterých Andrej Babiš říkal, že nenastanou. Sny a sliby proti činům, rozpor za rozporem.

 

Za třetí – Andrej Babiš po celou dosavadní politickou kariéru sliboval řízení státu jako firmy, zjednodušení byrokracie, digitalizaci země. Ale výsledkem je jen nárůst počtu státních úředníků, aby úřady zvládaly kontrolovat, jak občané plní další a další regulace, které na ně minulá koalice uvalila. Kdo by tedy mohl věřit Babišovi, který zase opakuje to samé, a navíc má tentokrát v zádech nejen sociální demokraty, ale také komunisty – a to jsou na řízení cizích životů jiní kabrňáci! Deregulace a KSČM – to rozpor masívní jako velká čínská zeď.

 

Navíc nepadlo ani slovo o tom, že na začátku digitalizace a redukce byrokracie musí být inventura státních agend, jejich zjednodušení a dokonce rušení. Jinak jen zdigitalizujeme – ale nezmenšíme – tu nepřehlednou houštinu povinností, které stát na občany i firmy navalil.

 

Za čtvrté – je podmínkou dobré funkčnosti vlády, aby ji nepojila jen touha vládnout, obsadit ministerské posty. Partneři by měli mít alespoň trochu důstojnou pozici a názorovou shodu. Jeden by neměl používat toho druhého jako fíkový list nebo hadr na podlahu. A ten druhý by takovou roli neměl přijmout.

 

A konečně za páté – je jasný rozpor slov a reality ve schopnosti zvládnout všechny výzvy. Vláda se prý chce sebevědomě zapojit do řešení vážných mezinárodních problémů. Pak ale působí jako výsměch, když si vláda přišla pro důvěru, ačkoli má ministra zahraničních věcí pouze na vedlejšák.

 

Podobných rozporů je ovšem program vlády plný. Jeho obsah – a také obsah středečního projevu premiéra ve sněmovně – tvoří naprosto nesourodé, nenavazující žonglování s podivnými daty, domněnkami, přechody od tématu k tématu. Hlavní heslo nové vlády by mohlo znít: Naznačte nám, co chcete slyšet, a my vám to řekneme.

 

A pokud nějaký projekt zahrnuje tolik vážných rozporů, neměl nikdy důvěru dostat. Pokud ji tedy po středě má, je jasné, že naším úkolem je teď tvrdá opoziční politika, která bude chránit všechny důležité hodnoty pozitivního polistopadového vývoje.