Stavební řízení by se podle něj měla konat od 1. července 2023, ale některé části nabydou účinnosti už 1. ledna příštího roku. A týká se to naneštěstí i ustanovení o vzniku struktury Nejvyššího stavebního úřadu a jeho vnitřních součástí včetně krajských stavebních úřadů a jejich územních pracovišť, tedy zcela nové státní instituce, která je hlavním problémem čerstvě schváleného zákona.

Na řadě důležitých věcí přitom mezi vládní koalicí a demokratickou opozicí shoda panuje. A to nejen na obecném záměru zrychlit a zjednodušit stavební řízení, ale i na jeho praktickém naplnění. Tady například na omezení takzvaného ping-pongu (kdy odvolací úřad ve věci nerozhodne, ale vrátí ji k nižší instanci s instrukcemi, jak rozhodnout správně), na způsobu vynucení stanovených lhůt pro rozhodnutí (zavedením fikce souhlasného stanoviska v případě, kdy příslušný orgán ve stanovené lhůtě nerozhodne), na důsledné digitalizaci stavebního řízení a řadě dalších ustanovení.

Neshodli jsme se ale – protože to opozice považuje za obrovský problém nového zákona – na odebrání agendy stavebního řízení ze smíšeného modelu veřejné správy, v němž dosud stavební úřady působily ve struktuře obecních a krajských úřadů, ale vykonávaly státní správu. Nově bude vytvořen obrovský nový úřad s tisíci úředníků, jehož pouhé zřízení bude stát desítky miliard korun, už jen proto, že dosavadní stavební úřady fungují většinově v prostorech obcí a měst, na jejich vybavení, v jejich počítačových sítích.

Stát má od základů vybudovat nový úřad, pro který bude složitě shánět po celém území ČR odborníky – ne jen třeba v Praze nebo Ostravě. Podle průzkumu Sdružení místních samospráv jen 40 % zaměstnanců dosavadních stavebních úřadů uvažuje o přechodu pod křídla státu (když vidím, jak chaoticky je v posledních letech tento stát řízen, ani se jim nedivím) a většina starostů zaměstnancům svých stavebních úřadů nabídne jinou práci.

Úřad má navíc vysát i lidi z dalších specializovaných útvarů v oblasti památkové péče, životního prostředí či hygieny, kteří tam ovšem nemají na starosti jen stavební řízení, a tak budou tyto instituce také významně oslabeny. Nebojím se říct, že míříme k totálnímu rozvratu velké části veřejné správy a že reálně hrozí, že se stavební činnost v ČR prakticky zastaví, takže za pár let budeme vzpomínat na dobu, kdy jsme sice byli v rychlosti stavebního řízení za Kamerunem, ale před Hondurasem a Burundi. Budeme i za nimi.

Přednesl jsem všechny argumenty ještě jednou i ve třetím čtení návrhu na plénu sněmovny a naposledy ve stručné formě i včera před finálním hlasováním, ale marně. Účelová koalice v čele s ministryní pro místní rozvoj Klárou Dostálovou prosadila svou. Boj o příčetný stavební zákon se teď přesouvá do Senátu. Odtud se nepochybně vrátí s podstatnými úpravami, pokud horní komora normu jako celek rovnou neodmítne. Pokusíme se znovu s pomocí senátorů zabránit vzniku nového státního úředního otesánka. Mimo jiné i proto, aby stát v nejhorší možné době neutrácel čas a nevyhazoval peníze na zajišťování nových prostor, nákup nábytku a aut, zřizovaní počítačové sítě a nákup nových IT systémů, sepisovaní tun interních směrnic a metodik.

Všichni bychom se měli zamyslet, co znamená, když před nesmyslným zákonem varují lidé z krajů a obcí, ze stavebních úřadů, památkáři, lidé z ochrany životního prostředí a nevím kdo další, v posledku dokonce i komunisté a většina poslanců za sociální demokracii, ale vláda ho přesto silou protlačí!

Blog Martina Kupky.