Představte si, že je někdo jmenován ředitelem firmy a když přijde na místo, s údivem zjistí, že nemůže odvolat nikoho ze svých náměstků ani jiných podřízených, že nemůže změnit nefunkční organizační strukturu, že nemůže vůbec nic, protože o všem se rozhoduje na nějaké vzdálené centrále. Proč by tam takový ředitel byl? Mohl by něco změnit, prosadit, dělat jinak? Všichni chápeme, že ne.

 

Představme si teď čerstvě jmenovaného ministra, který za dva roky na podzim přijde na svůj úřad s volebním programem, s nímž jeho strana získala důvěru voličů. Přivede si vedoucího kabinetu, dvě sekretářky, tiskového mluvčího. A může si přivést dva náměstky, kteří ovšem nebudou mít koho řídit (otázkou je, co tam budu dělat). Na „svém“ úřadě potká státního tajemníka, kterého jmenoval šéf státní služby, jinak náměstek z jiného ministerstva, sám vybraný předchozí vládou. A pak tam potká náměstky odpovědné za jednotlivé sekce ministerstva, které jmenoval státní tajemník. Zadá jim úkoly směřující k plnění programu, třeba sepsat návrhy zákonů, zjednodušit dotační programy a ořezat byrokracii. Pokud mu výsledky nebudou vyhovovat (což se může stát, protože náměstci a další podřízení mohou mít jiné politické preference než ministr) a požádá o nápravu, dozví se, že to prostě jinak nejde, jsou takové a takové podmínky a taková a taková omezení. Nejlepší bude, když to zůstane při starém.

 

Je mi trochu záhadou, jak s takovým zákonem mohl souhlasit Andrej Babiš, který chtěl stát řídit jako firmu – takhle se firmy určitě neřídí a zavést něco takového v Agrofertu by ho nejspíš ani nenapadlo. (Možná zákon při schvalování ani nečetl, stejně jako se kdysi přiznal, že nebude číst ani státní rozpočet.)

 

Koalice se při schvalování zákona o státní službě vymlouvala na tlak ze strany EU motivovaný transparentností, odborností a bojem s korupcí. Jenže protikorupční étos měla i dva roky stará velká změna zákona o zadávání veřejných zakázek, jejímž výsledkem bylo, že se soutěže jen zkomplikovaly. Radovat se mohli snad jen právníci, kterým novela přihrála další tučné zakázky ve vděčné oblasti poradenství. A ani ta EU už nám nijak nepředepisovala, jak má takový zákon o státní službě vypadat – ona to ostatně sama neví, stačí se podívat na rozbujelou byrokracii v Bruselu, která sice údajně funguje lépe než ta naše, což ale vůbec není odpověď na otázku, proč je tam těch lidí tolik a co pozitivního pro stamilióny Evropanů dělají.

 

Důsledky jsou zjevné – ministrům zůstala před veřejností politická odpovědnost prakticky za všechno, co se v úřadě stane, ale mají jen minimum možností, jak tomu zabránit. Složitý zákon o 200 paragrafech místo transparentnosti a efektivity přinesl zakonzervování současného stavu a zkomplikoval všechny procesy. Umožnil natahat do státní správy bez ohledu na odbornost desítky věrných straníků, skoro zdvojnásobit počty ministerských náměstků. Před zákonem jich bylo 66, teď je jich 107 a náklady na toto navýšení dosahují jednoho sta miliónů korun. To je mimochodem roční rozpočet malého městečka.

 

I bez nového zákona bylo obtížné vládnout v koalici a prosazovat programové priority, což voliči těžce nesli – co ale v nových pořádcích z politiky zbyde, až budou snahy ministrů o změny brzdit nejen rozdílné názory v koalici, ale i samotné úřady?

 

Jistě je dobře stanovit podmínky, za jakých může člověk ve státní službě působit. Ale zákon by neměl státní službu zabetonovat tak, že dovnitř se dá dostat těžko a dostat někoho ven ještě hůř. Inspirací mohl být už řadu let bez potíží fungující zákon o úřednících obcí a krajů. Tam se o žádné politizaci státní správy už řadu let nemluví. Zákon přispěl k vyšší profesionalitě a odbornosti úřadníků a nedělal z nich hned novou vyšší kastu zaměstnanců, jak to zařídil nový zákon o státní službě.