Ministryně Marksová nedávno přišla s koncepcí, že by obce měly povinně vyčlenit pět procent bytů na svém území pro sociální bydlení. Je to za poslední dobu jedna z nejpříšernějších, drahých a mimo terč mířících myšlenek sociální demokracie. 

 

Čelíme další tupé kvótě, oblíbenému nástroji všech sociálních inženýrů, který nikdy nic nevyřeší. Ani nemůže. Mimo jiné proto, že zavádí všude stejný přístup bez ohledu na podmínky, jaké v jednotlivých více než šesti tisících obcích jsou. 

 

Zejména na venkově, kde nikdy nebylo mnoho obecních bytů, by to znamenalo postavit byty nové, jinak by taková povinnost byla prakticky nesplnitelná. U nás v Líbeznicích by zastupitelstvo muselo schválit výstavbu dvou paneláků, abychom těch nařízených zhruba 50 bytů pro sociální bydlení získali. Kdybychom je ale dokončili, zcela určitě bychom je hned nedokázali sociálními případy obsadit, protože takové situace nenastávají plynule, nýbrž nahodile, jak je přináší přirozený běh života. 

 

A co pak s těmi zbylými byty? Mají chátrat, nebo se mají pronajmout za víceméně tržních podmínek? Tím se ale pro další sociální potřeby alespoň na nějaký čas fakticky uzavřou. Pětiprocentní bytová kvóta je prostě rovnostářská hloupost, která promrhá peníze, jichž by bylo možné využít pro stejný účel nějakým rozumnějším způsobem. 

 

Navíc skutečné a správné řešení problému nemusí v malých obcích vyžadovat hned investice v řádech desítek milionů korun na nová zařízení. Dokonce by ani nemělo. V jakýchkoli kritických situacích je nejlepší najít nejvhodnější řešení na míru potřebným a zároveň na míru možnostem obce. Přirozenou odpovědí na různorodé potřeby lidí má být široká škála různých variant vycházejících z aktuálních podmínek. Zůstane-li například v malé obci po úmrtí manželky partner sám v rodinném domě, mohlo by mu přestěhování do nového sociálního bytu zasadit další těžkou ránu. Přišel by tak navíc třeba i o své dlouholeté kamarády ze sousedství. Proto má být první na řadě pomoc přímo v místě – od dovážky jídla až po pravidelnou asistenci v případě hlubších problémů. Zajištění záložní kapacity pro bydlení také nemusí být hned věcí nové investice. I zkušenosti ze zahraničí ukazují, že očekávaného výsledku s úsporou peněz je možné dosáhnout díky spolupráci radnice se soukromými vlastníky nemovitostí. Klíč spočívá spíše v individuální a promyšlené pomoci konkrétním lidem než v přihlouplé kvótě. Ta všem jen hodně bere z peněženek.