V lustračním zákoně nejde o nic jiného, než že každý, kdo se uchází o vedoucí funkci ve veřejné správě, musí před nástupcem do této funkce předložit potvrzení, že někde není evidován. Principiálně to je požadavek podobného typu, jako když je na konkrétní místo předepsáno vysokoškolské vzdělání. Středoškoláci také nemluví o diskriminaci, když se nemohou přihlásit do výběrového řízení například na ředitele nějakého státního podniku.

Podobně snadno budu hotov s úvahou, že se na člena vlády lustrační zákon nevztahuje. Lustrační zákon samozřejmě mluví o funkcích v orgánech státní správy, zatímco o členech vlády tam není ani slovo. Ale ministr není jen členem vlády, je také nejvyšším představitelem konkrétního správního úřadu – ministerstva. Má své jasné povinnosti ve správním řízení, ale např. také jmenuje ředitele státních podniků. Bylo by ostatně proti logice, aby třeba ředitel státních lesů lustračnímu zákonu podléhal, ale ministr (jako šéf resortu, který ředitele jmenuje do funkce) už nikoli. Právě takto vznikla myšlenka, že Babiš může být místopředsedou vlády, třeba pro ekonomiku, protože by mu v tom případě žádný správní úřad nepodléhal.

Učebnicovou demagogií pak je protilustrační argument, že nás více ohrožují „kmotři“ než estébáci. Jakkoli nehodlám obhajovat podivné vazby mezi byznysem a politikou, nejde v nich o nic jiného než o peníze. Zatímco v případě Státní bezpečnosti šlo o zosobnění totalitního systému postaveného na strachu, který poškozoval základy společnosti, svazoval lidi do nesvobody a omezoval prostor pro jejich vyjádření a uplatnění, často i pro samotné uvažování. Z ničeho takového „kmotry“ skutečně ani při největší fantazii obvinit nelze.

Zajímavé je, jak se náhle – když je to kvůli sestavení vlády potřeba – stal odpůrcem lustrací předseda socialistů Bohuslav Sobotka. Vlastně, zajímavé to není, dalo se to čekat, je jen potřeba na to poukázat a zdůraznit, jak účelový to je postoj, že za ním není nic, než potřeba odstranit z cesty jednu z posledních překážek na dlouholeté cestě do funkce předsedy vlády.

Z hlediska budoucnosti není důležitý konkrétní případ Andreje Babiše. Ten se rozhodne u soudu, jakkoli o jeho postojích a svrchovaně ušlechtilém a demokratickém přístupu svědčí věta z onoho výhružného telefonátu do redakce novin, jež mu tehdy ještě ani formálně nepařily: „Asi chlapci nevědí, s kým mají tu čest.“

Osobně se hlásím k tvrzení, že lustrační zákon není přežitý, pokud nemáme jinou obranu demokratických instituci před lidmi, kteří demokracii už jednou zásadním způsobem zradili. Za hlavní v celé diskusi ale považuji otázku, zda se něco změnilo na důvodech, proč byly lustrace po roce 1989 zavedeny. Vnímáme stále StB jako strukturu podkopávající principy demokracie, na nichž je náš stát založen? Ano!

A je tu ještě jeden významný argument pro zachování lustrací. Řekněme, že by se v zájmu sestavení koaliční vlády ČSSD a ANO lustrační zákon narychlo zrušil. Do důležitých funkcí by pak mohli nastoupit všichni, jejichž spis může zahrnovat zásadní i pikantní poznámky. Pro média by to nepochybně mohla být lákavá pastva a pro nově instalované vysoké úředníky nepříjemné riziko popotahování. Jak potom zabránit, aby takové vyvedené poznámky ze spisu nesloužily například k vynucování jednoho rozhodnutí na úkor jiného. Dnes stejně jako v roce 1991 platí, že nechceme, aby byli lidé ve veřejných funkcích kdykoli ovlivnitelní, chcete-li vydíratelní! Případné zrušení lustrací směřuje bohužel přesně opačným směrem.