Aspoň to v září říkal někdejší primátor Hudeček. Jsem poslední, kdo by chtěl hodnotit, proč se tak nestalo, rozebírat zásluhy jednotlivých stran o dostavbu, rozhodovat, kdo má a nemá pravdu, a rozebírat, co se při přípravě i realizaci mělo udělat jinak. Případ mě zajímá spíš v obecné rovině, v tom, co říká o naší společnosti.

 

A zdá se mi, že je to dokonalá ilustrace naší národní zahleděnosti do sebe a nízkého sebevědomí. V tomto a jiných problémech se pitváme ne proto, abychom si z nich vzali nějaké poučení, ale abychom se znovu přesvědčili, že jsme neschopní, nepoučitelní a vůbec nejhorší na světě. Dokonce mám někdy pocit, že každá taková zpráva v nás vyvolává jakési zvrácené potěšení, že se při ní ujišťujeme o správnosti našeho negativního postoje. Každý nový problém je potvrzením, že se u nás dějí věci, které by se nikde jinde odehrát nemohly.

 

Ve skutečnosti to tak není, to jen neumíme vyhledat informace a zařadit je do kontextu. Nebo možná nechceme. I u nás se občas píše o neustále odkládaném dokončení nového hlavního městského letiště na jihu Berlína, nebo o desetinásobně prodražené nové budově filharmonie v Hamburku (a to zůstáváme jen pár set kilometrů jedním směrem). Ale kolik lidí s těmito informacemi správně naloží, zkoriguje si jimi vlastní obraz světa? Ostatně, kolik lidí dvoustranu se zpravodajstvím ze zahraničí v novinách rovnou nepřeskakuje a přečte si aspoň titulky?

 

Neříkám, že bychom se existencí obdobných problémů v cizině měli utěšovat a smířit se s tím, že když se to děje i jinde, musíme to přežít také u nás. Naopak – každá chyba nechť je prodiskutována, každé podezření vyšetřeno, každý prokázaný zločin potrestán. Chci ale varovat před tím, abychom na základě těchto zkušeností vždy hned začali šílet, například upravovat legislativu, aby se podobným věcem do budoucna předešlo. Každá regulace komplikuje život těm, kteří podvádět nechtěli, a skutečné podvodníky nezastaví, možná jen zpomalí. Máme zářný příklad v zákoně o zadávání veřejných zakázek, kterým jsme si v protikorupčním šílenství několika uplynulých let tak zkomplikovali život, že téměř není možné zadat jakoukoli zakázku a neudělat při tom aspoň nějakou administrativní chybu.

 

Věc je o to složitější, že velké projekty typu tunel Blanka a dopravní stavby obecně, ale také třeba datové schránky vyvolávají naštvání veřejnosti hned několikrát. Když se připravují a vede se o nich diskuse (vždy je někdo proti). Pak když se vybírá dodavatel nebo zhotovitel (ti neúspěšní se odvolávají). Také během realizace (když projekt s něčím nepočítal, protože předem nejde vymyslet všechno, což ví každý, kdo stavěl třeba i jen garáž). Znovu, když všechny výtky zopakuje Nejvyšší kontrolní úřad. A nakonec když se třeba odkládá uvedení do provozu nebo investice špatně funguje a vedou se spory s dodavatelem. To máme pět důvodů se namíchnout kvůli jedné věci – ve skutečnosti jich je spíš ještě víc!

 

Kladu si otázku, proč tomu tak je. Chceme prostě být rozčílení a hodí se nám k tomu i „zjištění“, která už jsme desetkrát slyšeli? Místo toho, abychom se těšili, že brzy projedeme třeba z Barrandova do ZOO v Tróji za dvacet minut i ve špičce (a že přitom budeme bedlivě sledovat, jak dopadne vyšetřování přehmatů při stavbě tunelu)…

 

Nebo na sebe jen máme přehnané nároky, tedy ne na sebe, ale na ty, kteří nás mají zastupovat? Očekáváme, že budou dokonalí, nikdy neudělají chybu, dva protichůdné zájmy vyřeší ve prospěch obou stran, že navíc nebudou kouřit a mluvit sprostě?

 

Osobně preferuji třetí možnou odpověď, totiž že máme málo zkušeností ze zahraničí. Milióny spoluobčanů sice občas za hranice Česka vyjedou (jen letní dovolenou stráví v cizině dvě pětiny lidí), ale během týdne či dvou na pobřeží Jadranu, Černého moře nebo kdekoli jinde nelze skutečný život v navštívené zemi poznat. Podle mých zkušeností jsou k té naší sebemrskačské náladě méně náchylní ti, kdo v cizině nějaký čas žili, pracovali nebo studovali. Proto mě například před časem potěšila zpráva, že se do budoucna dále zlepší možnosti podpory studia a vyučení v zahraničí v programu Erasmus. To je trend, který je třeba maximálně podporovat, i když se s ním pojí řada dalších problémů, jako je efektivita našeho školního systému obecně a výuky cizích jazyků zvláště.

 

Ale není jiné cesty. Jen lidé schopní srovnání méně snadno podlehnou populistům všeho druhu.

Už jsme zažili několik mesiášů, kteří všechno dosavadní patřičně poplivali a nabídli rychlé populistické řešení. Důvěru vyvolávají jen tím, že jsou dostatečně hluční, rezolutní a hlavně mají novou, nebo aspoň málo okoukanou tvář. Jejich hvězda obvykle pohasne ve chvíli, kdy mají přetavit obecné řeči v konkrétní rozhodnutí a praktické činy. A kdy zjistí, že ve správě věcí veřejných téměř neexistují stoprocentně správná rozhodnutí – jednak proto, že i různí odborníci mají na důležité věci různé názory, a pak především proto, že téměř každé „dobré“ rozhodnutí ve prospěch jedné skupiny má „negativní“ dopad na práva nebo zájmy skupiny jiné.

 

Hvězda současného populismu Andrej Babiš už svoje vlastní sliby několik zradil – naposledy návrhem státního rozpočtu na příští rok. Uvidíme, jak se bude s těmi konkrétními činy dařit nové pražské primátorce Adrianě Krnáčové. Zatím nám ani srozumitelně neřekla, co vlastně chce dělat s městem, v jehož čele stojí.