Ve skutečnosti ale takový posun správný a efektivní rozvoj společnosti nezaručuje ani trochu. Vůbec nic se totiž nezměnilo na důvodech, pro které zastupitelská demokracie vznikla, když společnost a její správa začaly být tak složité, že začaly vyžadovat mnohem větší čas i znalosti pro kvalifikovaná rozhodnutí.

 

Současné technologie umožňují uspořádat hlasovací referendum o čemkoli prakticky každý den. Stačilo by zajistit přístup k internetu a přidělit každému jeho unikátní kód. V určeném čase by tak každý na internet připojený občan mohl hlasovat o pěti, deseti, padesáti tématech, která zrovna přišla na řadu.

 

Opravdu si ale někdo myslí, že by takto vygenerovaná rozhodnutí byla kvalitnější? Že by se hlasující občané uměli rozhodnout, resp. že by uměli přijmout rozhodnutí, které by zvažovalo všechny nevýhody (nejen přínosy) a budoucí (nejen současná) rizika (nejen přísliby), respektovalo zájmy většiny, menšin i jednotlivců, a ještě by z něj plynulo, kde se na splnění tohoto rozhodnutí vezmou peníze?

 

Když se mluví o referendu bez omezení, je namístě zajímat se, jestli budou lidé schopni (a ochotni) věnovat se se vší vážností tomu, co dnes a denně řeší česká ministerstva. Jaký má být v horizontu 30 let podíl jaderných zdrojů, uhelných a plynových elektráren a solárních a větrných zdrojů na výrobě elektřiny? Má být v Ústeckém kraji dvakrát, dvaapůlkrát nebo třikrát více policistů, než v Karlovarském kraji? Má se dříve postavit chybějící několikakilometrový úsek dálnice od Chebu k německým hranicím, nebo zhruba stejně dlouhý úsek dálnice kolem Mikulova k hranicím rakouským?

 

Když vloni hlasovali ve Švýcarsku o návrhu na prodloužení nárokové dovolené ze čtyř na šest týdnů, bylo proti 67 procent hlasujících. Můžeme být překvapeni, že jakási odborová centrála pro tento návrh získala dostatek podpisů, aby se referendum mohlo konat, občané však vyslyšeli vládu a zaměstnavatelské svazy, že by takové prodloužení dovolené významně zhoršilo konkurenceschopnost země. Jak by ale asi takové referendum dopadlo u nás, v naší kultuře nároku a práva na to či ono, kde si prý 72 procent lidí myslí, že by stát měl lidem garantovat právo na práci?

 

Bojím se navíc, že by další prvky přímé demokracie mohly prohloubit atomizací politické diskuse na jednotlivá dílčí témata. Takový vývoj by možná některým politickým manažerům nevadil. Jenže velké problémy jako penzijní systém či zdravotnictví se v čase vyvíjejí a zasahují zároveň do více oblastí. Rozhodnutí z jedné vody na čisto úspěch zdaleka nezaručují a připomínají spíše ruskou ruletu. Dosáhnout hluboké znalosti problému potřebné ke kvalitnímu rozhodnutí je u všech účastníků referenda téměř nemyslitelné. Nemluvě o tom, že se do izolovaných témat méně viditelně promítá oživující střet základního pravicového a levicového názoru. Celý politický svět se tak pozvolna posouvá na nové hřiště bez tradičních pravidel, vizí a hraničních čar. Skutečná politika a rozvoj státu se ale nemůže zakládat na nahodilé snůšce pravicových a levicových kroků.

 

Připouštím, že zastupitelská demokracie také dělá chyby, že některá její rozhodnutí posunou společnost spíše zpět, než dopředu. To proto, že u některých otázek prostě nelze předem říci, co ta či ona odpověď přinese. Zastupitelská demokracie však nabízí šanci před rozhodnutím všechny současné přínosy i nevýhody a budoucí přísliby a i rizika odhalit a relativně v klidu prodiskutovat. Přesně od toho zastupitelé jsou, aby četli hromady materiálů, posudků a odborných stanovisek a rozhodovali se s jejich znalostí.

 

Cílem prostě není zastupitelskou demokracii potlačovat. Cílem je odstranit ty limity a omezení, které brání její dostatečné efektivitě.