Především chci říci, že by bylo velmi pokrytecké a lživé strkat před problémem imigrantů hlavu do písku. Je to zásadní problém, který Evropa musí řešit. Zároveň je nutno říci, že si jej Evropa způsobila dílem sama tím, jak dlouhodobě otevírala náruč a přitom nebyla schopna uprchlíky dobře integrovat.

 

Česká republika má oproti tomu nespornou výhodu, protože už zavedla kvalitní azylovou politiku. Současně nejsme pro uprchlíky – z různých důvodů – atraktivní zemí. Díky tomu u nás zatím nemáme žádná uprchlická ghetta, jako třeba ve Francii, Švédsku či v jiných zemích.

 

 

Náš postoj k řešení spočívá ve striktním oddělení tématu azylové politiky od všeho dalšího, co je k němu připojováno, jako jsou otázky náboženské, národnostní a jiné. Pokud chceme zachovat racionální pohled na ten problém, musíme vycházet z kvalitní azylové politiky a individuálně rozhodovat o přijetí jednoho každého uprchlíka. Jen tak je možné vyhodnotit, zda dotyčný vůbec má zájem pobývat na území České republiky, zda jeho důvody k migraci jsou ryze ekonomické nebo opravdu humanitární, a jestli vůbec má zájem něco dobrého přinést naší společnosti, pokud bude čerpat výhody s azylem spojené.

 

 

Ať už povinné či nepovinné kvóty celý ten problém jen zamlžují a hlavně Evropě odvádějí další „medvědí službu“ v tom, že veřejná evropská debata o kvótách vysílá do všech zemí, odkud zejména ti ekonomičtí uprchlíci odcházejí, jasný signál: „Přijeďte k nám. My se o vás v Evropě už nějak postaráme.“ Debata o kvótách k řešení vůbec nepřispěla, jen posílila proud uprchlíků do Evropy. 

 

 

 

Je určitě pravděpodobnější, že se s naší kulturou sžijí lépe ti, kdo k ní mají blíž, ať už přicházejí z Ukrajiny či z jiných zemí východní Evropy. Je ale nutné posuzovat skutečné motivace a šanci na začlenění. Nezavřou se tak například dveře před lékařem či programátorem z Afghánistánu nebo Sýrie, kteří u nás chtějí zůstat a působit? Nesmíme opustit standardní azylové řízení, které je v principu individuální. A individuálně bude odpovídat na otázku, zda si konkrétní člověk výsadu udělení azylu zaslouží, či nezaslouží.

 

 

Především bych řekl, že není divu, že část veřejnosti u nás pociťuje obavy z uprchlíků. Lidé v médiích vidí problémy, které s uprchlíky mají v jiných státech EU. To je zcela normální a není důvod takové obavy zatracovat. Osobně cítím obavu z toho, že téma uprchlictví může být živnou půdou pro radikální hnutí. Stejně tak se domnívám, že ta výzva vědců tomu není schopna čelit, ani tomu bránit. Jediným řešením je využít to, co zde máme a co funguje, tedy azylovou politiku postavenou na individuálním rozhodování a současně na základním principu, že můžeme přijmout jen toho, koho zde můžeme integrovat a kdo se integrovat chce. Necítím větší potřebu se vůči výzvě vědců vymezovat, ale mnou navrhovaná řešení jsou jiná.

 
 

 

 

Pokládám to celé za krok špatným směrem, který ve finále české ekonomice nepomůže, ale naopak ji poškodí. A to zejména tam, kde ti živnostníci či podnikatelé nedělají nic špatného, odvádějí daně a pohybují se přitom na citlivé hranici rentability. Tento další regulační krok státu je prostě odradí od podnikání, zbaví je chuti přinášet jakoukoliv přidanou hodnotu. Zejména na venkově se celá řada živnostníků pohybuje na hraně mezi pokračováním, či ukončením podnikání. Když jim stát dále „naloží“ zavedením EET, tak ti lidé tu živnost prostě pověsí na hřebík.

 

Ve výsledku tak stát „získá“ jen další nezaměstnané a větší výdaje, namísto toho, aby tu měl živnostníka, který bude vydělávat peníze, bude je dále utrácet a přirozeným způsobem tu ekonomiku oživovat. Vždycky je přece rozumnější ekonomická aktivita než neaktivita a nezaměstnanost. Tohle vláda vůbec nezohlednila.

 

 

 

Ale tam přece zcela prokazatelně podnikatelů a živnostníků po zavedení elektronické evidence tržeb ubylo. Chorvatsko by tedy pro nás mělo být spíše negativním mementem.  Oni se i pomocí tohoto nástroje pokoušejí – a podle výsledků spíš neúspěšně – dostat na úroveň, na níž my už dávno jsme.

 

 

Pokud stojíme proti zavedení registračních pokladen, z toho přece nelze dovozovat, že bychom podporovali ty nepoctivé. To je nesmysl. Česká legislativa má už dnes dostatek nástrojů a lidí na úřadech k tomu, aby si došlápli na ty, kdo podvádějí na daních. K tomu není potřeba zatížit absolutně všechny podnikatele tímto typem kontroly, zbytečné byrokracie a komplikací v podnikání.

 

 

Pokud Andrej Babiš tento nástroj zavede, tak dopady budou negativní a pocítí je nejvíce na těch místech, kde už dnes je horší dostupnost služeb a kde je podnikání na hranici rentability. Vím ze svých každodenních setkávání s konkrétními podnikateli, že po zavedení nového kontrolního mechanismu chtějí s podnikáním skončit, protože by svou živnost už více „neutáhli“.

 

 

Myslím, že za tím stojí jeho neznalost fenoménu živnostníka a drobného podnikatele. Ani Babiš, ale ani sociální demokracie tento svět „malého podnikání“ neznají, nerozumí mu. Já se obávám, že Andrej Babiš není schopen objektivně zhodnotit, jaký význam mají živnostníci a menší podnikatelé nejenom pro českou ekonomiku, ale i pro společnost jako takovou. Vždyť malí podnikatelé ve svých obcích představují většinou ty vůbec nejaktivnější…

 

 

 

Andrej Babiš asi spíše rozumí podnikání, v němž se pohyboval, tedy podnikání v oblasti velkých čísel a velkých korporací se zaměstnanci, kteří se o všechno postarají. Odtud ovšem jen velmi obtížně dohlédne na konkrétního člověka, který provozuje pneuservis, montuje antény či provozuje kadeřnictví a který se o všechny byrokratické výmysly musí postarat sám.

 

Vláda přitom vůbec nedala na stůl jakoukoliv relevantní analýzu, která by zhodnotila, že Babišův krok může zvýšit nezaměstnanost, protože ti, kdo doposud stát nic nestáli a naopak mu ještě přispívali, teď budou nuceni natáhnout ruku ke státu a chtít po něm peníze. Jak se stát vypořádá s nárůstem nezaměstnanosti, k němuž po zavedení EET došlo v již zmiňovaném Chorvatsku?

 

 

 

 

Byrokracie. Tím jak stát přidává zákony a novou legislativu, tak přidává i byrokracii. To doléhá na samosprávu a bere jí to sílu a čas pro to, aby se věnovala faktickému rozvoji obcí a měst. Aby mohla svoji energii a svůj čas vrhnout na stavbu komunikací, obecních budov či zařízení, které by sloužily lidem. Přehršle papírování a další byrokratické zbytečnosti prostě „sežerou“ energii a čas, kterou by samospráva mohla využít lépe.

 

 

Jediným receptem je, aby stát nehledal to, co se ještě nějakým zákonem „musí vyřešit“, ale naopak by se měl pokusit omezovat množství zákonů a dalších legislativních opatření tak, aby ty věci mohly fungovat pokud možno samy. My jsme si v obci dali závazek, že nevydáme žádnou novou vyhlášku a už 5 let tento „antivyhláškový“ závazek dodržujeme.

 

V nejhorším případě aktualizujeme stávající vyhlášky, což po nás ovšem žádá zákon. Ale nerozšiřujeme množství různých omezení a zákazů. Zkušenost z malé obce říká, že pokud se vám podaří lidem něco sdělit jinak než formou vyhlášky, třeba tím, že jim to nějak vtipně či důrazně popíšete a začnete se podle toho chovat, tak to může fungovat lépe než další paragrafy a stohy papíru popsaného vyhláškami.   

 

 

 

Že jsme si celý systém financování obcí až příliš zahltili dotačními tituly, tedy dotacemi všeho druhu. Já volám po tom, aby se naopak, na úkor dotačních titulů, rozšířil přísun peněz obcí z vybraných daní. Aby si obce s daňovými příjmy mohly nakládat přesně podle svého samosprávného rozhodnutí. A aby starostové a zastupitelé nebyli tlačeni pravidly dotací a nemuseli hledat a upravovat projekty uměle tak, aby pak co nejvíce vyhovovaly zadání učiněnému někde centrálně u zeleného stolu.

 

Obce by měly rozhodovat podle potřeb lidí, na základě toho, co obec aktuálně a reálně potřebuje, a ne podle toho, jaký dotační titul stát bez znalosti skutečných potřeb laskavě vypsal.  To je i výzva pro současnou vládu, aby omezovala dotační tituly a aby naopak – v rámci rozpočtového určení daní  – posilovala obecné příjmy obcí.

 

 

Financování z rozdělených daňových příjmů je daleko efektivnější a levnější. Když vypíšete jakékoliv dotační řízení, tak k tomu musíte mít složitý aparát, který musíte z něčeho platit. Koruna rozdělená prostřednictvím dotace je ve skutečnosti mnohem dražší než koruna, která doputuje k obci přímo prostřednictvím daňového příjmu.

 

 

Kdyby tu dotaci nesehnala, tak bychom nedokázali splnit naši zákonnou povinnost zajistit svým dětem povinnou školní docházku. Novou školu bychom ze svých daňových příjmů prostě nezaplatili. Na druhou stranu, my jsme čerpali dotační titul, který – na rozdíl od jiných – má poměrně vysoké procento vlastní účasti. Je to dokonce 30 %, což je nezvykle mnoho. A i na to jsme se museli dohodnout a složit společně s okolními obcemi.

 

 

Ty ostatní obce by jinak musely hledat způsob, jak postavit na zelené louce své vlastní školy. V tomto případě zvítězilo rozumnější řešení, kdy jsme soustředili prostředky do jednoho místa, dohodli jsme se v rámci spádových obcí, získali jsme státní dotaci a postavili jsme školu, která bude sloužit širokému okolí. Je to vlastně rozšíření stávající, zavedené instituce. Takže si troufám tvrdit, že jsme postupovali tím nejefektivnějším způsobem. Nevytváříme novou instituci, nevytváříme novou administrativu, ale jen jsme rozšířili tu stávající.

 

 

 

Každé procento, dokonce i každá desetina procenta by pro obce byla důležitá pomoc, protože by se pak mohly starat o své věci lépe a lépe prostředky investovat.
 

 

 
 

 

ODS samozřejmě má ambici získat mnohem větší podporu veřejnosti, než je oněch současných 8 či 10 procent. Důvěra se snadno ztratí, ale velmi obtížně se získává zpět. Získat ji zpátky trvá déle a právě tímto obdobím si teď procházíme.

 

 

Je nutno říci, že ve společnosti se leccos změnilo. Jiné je rozložení médií… To hraje významnou roli. Nedostává se nám „pomocného dopingu“ v podobě médií naladěných na opoziční notu. Prosadit se v médiích vlastněných Andrejem Babišem je pro všechny opoziční, ale vlastně nejenom opoziční, značně komplikované, ne-li dokonce nemožné.

 

 

Nálady veřejnosti se proměňují a hrají významnou roli. Existuje zde silné vládní hnutí, silnější než byly Věci veřejné, které má nepochybně celou řadu podobných rysů, například populismus. Tomu se v krátkodobém období dost těžko čelí. Já jsem si ale nikdy nemyslel, že by se ODS mohla dostat zpátky ke 20 procentům během jednoho či dvou let. K tomu je potřeba delší čas.

 

 

Já jsem optimista. Byly doby, kdy ODS skutečně měla problematickou pověst. Ale to se dnes už mění. Myslím také, že si mnoho lidí začíná uvědomovat limity politických hnutí, které nemají faktickou ideovou či názorovou oporu. Tedy hnutí, u kterých není jasné, jak se zachovají v různých situacích a často mění svoje postoje jen podle toho, jak právě vane vítr. Věřím, že v dlouhodobějším horizontu to veřejnost bude schopna zhodnotit. Nechci zpochybňovat průzkumy veřejného mínění, ale určitě platí, že vysvědčení politickým stranám dávají reálně až volby. To je jediný relevantní průzkum veřejného mínění.