Milé kolegyně, milí kolegové, dámy a pánové!

Ukázalo se, že jsme stranou s mimořádnou poetickou výbavou. Za poslední tři měsíce jsem slyšel několik desítek metaforických pojmenování našeho současného stavu: Křižovatka, zlomový bod, milník, paralýza, ale také propast, hluboké kóma, údolí smrti. My tu teď ale jsme pro to, abychom navzdory trudnému obsahu některých pojmenování dokázali udělat krok do budoucna. NE krok do propasti, ale krok přes ni. Abychom dali sobě i české veřejnosti naději. Jsem přesvědčen, že na to stále mnoho voličů čeká.

Nebudu vás zatěžovat podrobnou analýzou naší porážky. Dovolím si jen čtyři stručné zkratky:

Fenomén 1 – pády jednotlivců. Jednou z vážných příčin naší porážky jsou zakopnutí našich politiků. To by byl ale laciný eufemismus. Ono se totiž často jednalo o dolámání rukou i nohou nebo rovnou zlomení vazu. Politika je drsné řemeslo. Prověřuje osobní integritu každého z nás. Čím významnější funkce, tím větší tlak. Politici jsou jenom lidé, a tak má každá politická strana na svém účtu také skandály. My jsme jich ale měli neúnosně mnoho. Lidé nám vyčítají klientelismus a korupci. To ale není systémová chyba naší strany. Jsou to opravdu selhání jednotlivců. Proto musíme do budoucna ostražitěji volit, komu dáme důvěru. Přísněji rozlišovat pravdy, lži a ještě nebezpečnější polopravdy. Více sledovat dlouhodobé působení a kontinuitu činů. Jsem označován za novou tvář, ale varuji před slepým zanícením jen pro nové tváře. Kritériem musí být na prvním místě kvalita, opravdovost a základní zkušenost.

Fenomén 2 – královna koloběžka první. Ano, i my jsme často vystupovali polooblečení, poloučesaní, na polovic jsme jeli a na polovic šli. Jenže to, co má v pohádce i jistý půvab a vtip, je v politice směšné a především nedůvěryhodné. Koaliční kompromisy, uhýbání před našimi partnery, před médii i před námi samotnými nás dovedlo k nejasnému obrazu mlžné polovičatosti. Naši voliči jsou přísnější. Přesně tohle nám odpouštět nebudou. Chtějí od nás slyšet a vidět jasné postoje. Ne kličkování mezi mantinely, ale plnokrevný názor, který se bude opírat o naše základní hodnoty.

Fenomén 3 – ochromení nervového systému. ODS mi často připomínala člověka s otevřenýma očima, který sice kouká, ale nevidí. Slyší, ale neposlouchá. Nevyhodnocuje podněty a nedokáže na ně reagovat. Synapse nefungují. Nejsem lékař, ale vím, že i v medicíně je to jedna z nejvážnějších diagnóz. V politice je smrtelná. Přenos podnětů, jejich analýza a následná reakce je pro politickou stranu základní životní potřeba. Musíme obnovit nervové spoje. A to jak od našich členů k jednotlivým úrovním vedení, tak samozřejmě také naopak. A totéž platí i vůči veřejnosti. Musíme rozumět tomu, co naše voliče aktuálně trápí, co potřebují. Navíc se jako pravicová odpovědná strana musíme dívat i do budoucna a předcházet budoucím hrozbám.

Fenomén 4 – mlčení. Je známá pravda, že racionální politika vyžaduje mnohem propracovanější komunikaci než populismus. Ten se prodává snadno, jednoduchým slibem. Naši politiku je prostě třeba srozumitelně, chytře a trpělivě vysvětlovat. O to větší je ale problém, pokud se nám to nepodaří nebo na to rezignujeme. Vychází mi z toho jasný pracovní úkol do budoucna: musíme se vyprovokovat k větší dennodenní aktivitě a pravidelně kontrolovat, jestli se nám to daří. Kritická situace nás konečně vede k tomu, že se snažíme znovu poctivě formulovat, jaké jsou naše základní programové priority. Nemůžeme se jen pohodlně odvolat na čtyři Poděbradské artikuly, musíme je umět co nejlépe aplikovat. A ještě ukázat, že jsme je realizovali. Tři roky působím jako starosta malé obce. Je to pracovní pole nesouměřitelné s vládní a parlamentní politikou, ale jsem přesvědčen o tom, že základní pravidla tohoto mikrosvěta jsou přenositelná pro celostátní úroveň. Mají prostě obecnou platnost. A vyslovím je, protože se za ně můžu postavit nejen slovem, ale také odvedenou prací.

1. Zdravé a odpovědné hospodaření.

Nemůžeme zadlužovat budoucnost. Uspokojování provozních potřeb na dluh je nepřípustné. Úspory a střídmá politika ale nesmí svazovat nebo dokonce zastavit rozvoj obce. A totéž platí o státu.

2. Investice do rozvoje

Veřejné prostředky se mají točit. Mají sloužit k vytváření nových hodnot. Tam kde je to třeba, se mají stavět a opravovat cesty. Stejně tak školy, školky, sportoviště. Každá koruna ušetřená na provozu má směřovat do investic. Pak přináší další užitek. Je to nejmoudřejší podpora podnikání a příspěvek k vyšší kvalitě života lidí.

3. Žádná další vyhláška

Dobrá pravicová politika má spíše nabádat a citlivě organizovat než přikazovat. My jsme za tři roky žádnou novou vyhlášku nepřijali a obci to opravdu neublížilo. Chápu, že doslovně by se toto pravidlo z obce na stát přenášelo těžko. Musíme ale usilovat o co nejjednodušší legislativu. Jasný srozumitelný právní řád zaručuje lepší orientaci občanů v jejich vlastním státě. Množství vyhlášek a zákonů vůbec nezaručuje větší pořádek a mravnější chování jednotlivců, jen dělá celý aparát složitější a nákladnější. Je mnohem lepší, když se lidé dohodnou, že nebudou sekat trávu v neděli ráno při sousedském hovoru přes plot. A pokud to nedovedou, vyhláška možná zabrání rannímu hluku, ale vztahy a vzájemný respekt sousedů nezlepší.

4. Na prvním místě pomoc aktivním

To je jedno z klíčových pravidel pravicové politiky – a nejen té komunální. Aktivní lidé přinášejí společnosti novou energii a nové možnosti. Proto je to naše nejdůležitější cílová skupina. Než subvence jsou přitom často potřebnější vstřícné podmínky a nezbytné zázemí. Říkali jsme někdy, že nemáme lidem překážet. To je podle mě málo. Aktivním musíme pomáhat. A platí to jak pro podnikatele a živnostníky, tak pro všechny, kteří organizují něco pro druhé. Konkrétní příklad z domova: Vybudování komunitního centra nastartovalo a rozhojnilo činnost hned několika naprosto různorodých aktivit. Více než peníze byla potřebná myšlenka a vize.

5. Rodina je základ obce

My stále držíme rodinu jako tradiční a neměnnou hodnotu. Podmínky pro spokojený rodinný život představují prioritu obce a nejsou to jen proklamace. Dokazuje to přehled investic. Tuto krásnou konzervativní hodnotu bychom měli v celé ODS pořádně oprášit a vzít si více za svou.

6. Hledíme se vzdělání

Snažíme se pomoci nejen se zázemím, ale sledujeme i kvalitu výuky. Založili jsme u nás i základní uměleckou školu. Proč na malé obci? Protože cítíme odpovědnost za další rozvoj celé společnosti a tohle je konkrétní a uchopitelný příspěvek.

7. Odměňuje co nejlépe za odvedenou práci a neměníme, co funguje

To zní skoro banálně, ale k dobré, konzervativní správě obce to patří a nese to své ovoce.

8. Pečujeme o své prostředí

Vůbec není důležité, zda svému programu dáme nebo nedáme předponu eko. Odpovědnost vůči našemu okolí, vůči přírodě i práci našich předků je přece tradiční konzervativní hodnota. Skoro bych se vsadil, že v pravicově vedených obcích a městech se třídí odpad více než v těch ostatních, že tam jsou opravené památky a že tam vysázeli více stromů. Jen se musíme naučit to lépe mediálně prodat. 

9. Máme otevřeno

Nejde jen o symbolické otevření dveří. Obec, stát i politická strana musejí naslouchat a odpovídat. Dokonce musejí provokovat k reakcím. Čekat na voličskou odpověď jednou za čtyři roky opravdu nevede k úspěchu ani ke zkvalitňování obce a státu. Správný přístup spočívá ve stálé interakci a komunikaci všemi dostupnými kanály.

10. Pravicový neznamená asociální

Dokonce přesně naopak. Jenže sociální citlivost není rozbředlost a nesmí se zaměňovat s plačtivostí a změkčilostí, byť je politický pláč atraktivní mediální lákadlo. Pomoc musí směřovat k člověku, nikoli k nějaké lépe či hůře definované skupině. Adresnost je nejlepší cesta k efektivní pomoci. Prostředí obce je v tomto případě skvělá škola. Snadněji je možné rozlišit, kdo jen programově natahuje ruku, a kdo pomoc opravdu potřebuje. Navíc se tu na jednom každém případě ukazuje, o co lepší je učit lidi lovit ryby, než jim je rozdávat. A to je podle mého soudu vzorový pravicový přístup. A přesto sociálně odpovědný.

To je deset principů, které se snažíme v naší obci realizovat. Zdálo by se, že k nim pro celostátní program musíme přidat další. Já bych ale skoro řekl, že i tato desítka stačí, když je budeme umět naplňovat. Konečně, i v těch posledních parlamentních volbách ODS v mé obci vyhrála.

Je zjevné, že nové vedení bude mít extrémně krátký čas na to, aby předvedlo, že změnu nelze jen vyvolávat, ale že je nutné ji naplňovat. Nebude to žádná odpočinková jízda po rovině – po dlouhém sjezdu dolů z kopce nás čeká výšlap a na něm jen v příštím roce několik horských prémií, takže na čele pelotonu bude pořádně rušno. Nebude to doba, kdy by se mohl jít někdo na špici jen tak povozit. Taky nikdo podél cest nebude hned tleskat a provolávat sláva. To možná spíše naopak.

Právě tak to vnímám, když si jdu říct o roli v prvních řadách pomyslného pelotonu. A vidím opravdu spíše ty pedály než ovace nadšeného publika.

Jdu do toho s nabídkou konkrétní role, protože v žádném týmu nemohou všichni dělat všechno. Tou mou rolí mohou být média, vztah k nim a komunikace s nimi, už proto, že se jim řadu let profesně věnuji.Pořád někde čteme, že má ODS problém se svými expředsedy. Já bych řekl, že ještě větší problém má s médii. Jednou je přeceňuje, jindy je zavrhuje, potřetí se na ně dívá jako na nepřátele uskupené v jednotném šiku a počtvrté se jim podbízí a málem mění svou politiku podle toho, co zřejmě média zrovna chtějí slyšet.

Nejde přitom jen o technickou či profesní otázku, jak s médii pracovat.  Musíme chápat, že média tvoří neoddělitelnou součást demokratické společnosti. Představují lakmusový papírek demokracie. Když je demokracie ohrožena, obvykle se to nejdříve projeví právě v médiích. A naopak – v každé kultuře se svoboda i nesvoboda přímo a velmi rychle promítají do mediálního světa.

Pokud chceme zůstat stranou hlásící se ke svobodě jednotlivce a jeho konání, musíme se hlásit ke svobodě projevu, ke svobodě médií. Jinými slovy, nelze usilovat o svobodu a současně svazovat média. Nebo přihlížet tomu, jak jsou svazována.

To není teoretické školení. To je přímá výzva ke zcela praktické pozornosti vůči překotnému dění na současné mediální scéně.

Mohutné Babišovy nákupy médií mohou zúžit svobodný mediální prostor a po jmenování nové vlády budou představovat bezprecedentní střet zájmů.

Běžel mi mráz po zádech, když jsem poslouchal záznam telefonického rozhovoru Andreje Babiše s novinářem Lidových novin. Už tehdy se vůdce úspěšného hnutí domáhal vysvětlení, proč se o sobě nedočetl, a rozhovor končil zjevnou výhružkou, že kluci asi ještě nevědí, s kým mají tu čest. Tohle byl pravý Andrej Babiš. Ne ten, který se usmívá do kamer a jakoby nezúčastněně sleduje, jak parlament přijímá „Lex Babiš“, onen zákon, který mu umožní usednout do ministerského křesla, a ještě přitom přiznává, že vůbec neví, do čeho jde. Představte si poprask, kdyby za minulých 25 let kdokoli z ODS podobným způsobem volal do novin, soudil se o své agentství a ještě přiznal, že se nevyzná ve svém resortu!

Zmíněný střet zájmů může mít mnoho podob. Jak svobodně bude psát Mladá fronta Dnes o prvním, druhém, a potom také o pátém velkém maléru hnutí ANO, který přijde, protože i politikové ANO jsou jen vzorky společnosti. Vliv majitele zužuje svobodu vyjádření – a nemusí jít jen o přímý tlak na vedení redakcí, může se to projevovat plíživěji a rafinovaněji, formou autocenzury redaktorů.

Jaká může být v tomto prostředí mediální politika ODS?

ODS musí předvést profesionální a aktivní práci. Musíme mít strategii – a to jak pro dlouhodobé působení, tak pro jednotlivé volby. Nemůže například minout týden, v němž by se ODS nevyslovila k nějakému tématu. V Parlamentu musí naši poslanci před novináři komentovat a případně kritizovat projednávané zákony a kroky koalice. Nestačí ale jen reagovat na vládní témata. Musíme přicházet s naší nabídkou témat, upozorňovat na problémy voličů, podnikatelů, koneckonců i státu. Kvalita a síla politické strany se totiž vyznačuje také schopností nastolovat vlastní agendu.

Jedním z popsaných problémů ODS je absence odborných mluvčích s náležitou autoritou. Bez nich se ale do budoucna neobejdeme. Média jsou přímočará v tom, že pokud nebudeme mít co říkat, a osobnosti, které to budou říkat, prostě o nás nezavadí.

Každou kritiku kroků koaliční vlády nebo její nečinnosti musíme doplňovat o naše vyjádření, jak to dělat lépe, o naše řešení.

Nesmíme zapomínat, že co platí pro mediální politiku na centrální úrovni, platí v menší míře v krajích a velkých městech, kde vysílají místní rádia a televize a vycházejí různé lokální noviny. Vyžaduje to mimochodem i významnou komunikaci uvnitř strany, abychom regionálním novinářům na otázky k celostátní politice nemuseli říkat, že nemáme přesné informace a nevíme, proč se to či ono stalo. A právě potřebu intenzivnější vnitřní komunikace beru jako důležitý dílčí závěr praktického uvažování o médiích.

Kolegyně a kolegové,

podle čeho jsme dříve posuzovali schopnost politika? Samozřejmě podle toho, co konkrétního udělal například ve své obci nebo na odborném poli, jak pevné měl postoje a také jak trefně dokázal své názory formulovat.

Jaké je to dnes? Mnohem méně jednoznačné, mnohem méně uchopitelné a měřitelné. Politické hřiště se překresluje. A svou roli v tom hrají média. Čím kratší dobu potřebují na rozšíření jakékoli myšlenky či informace po celé zemi, tím kratší je doba, po kterou je jednotlivá témata baví. Zajímavé je to, co je srozumitelné, rychlé a jasné. Proto mají pomluvy tak snadnou cestu do médií. Za jeden den se může obrátit hodnocení politika naruby.  

Krátkodobost, nahodilost, iracionalita a roztříštěnost. To jsou parametry současného mediálního světa. Přenést tyto vlastnosti do naší politiky by bylo definitivně smrtelné. Musíme dokonce, seč nám síly stačí, bránit tomu, aby se po vzoru mediální logiky proměnila i celá česká politika. A budeme na to možná sami.

Musíme pevně a hlasitě hájit naše dlouhodobé hodnoty: parlamentní demokracii, kontinuitu, tržní ekonomiku a na prvním místě svobodu.