Především bije do očí nepromyšlenost samotného vládního městečka, zejména jeho rozsah. Prezentovaný návrh je z hlediska rozměrů zcela mimo realitu. Obrovská nemocnice, velké vzdálenosti, centrální náměstí převyšující svou rozlohou jistě i Náměstí nebeského klidu v hlavním městě Číny – jen by nám zbývalo rozhodnout, komu bude zasvěceno mauzoleum, které by mohlo být uvažovanou dominantou náměstí (v Pekingu mají Mao Ce Tunga).

Pojďme dále. Praha je již dnes poseta jednoúčelovými kancelářskými areály, které žijí od osmi ráno do pěti šesti večer. Je to naprostý úkrok stranou od hlavního pravidla smysluplné urbanistiky, totiž co nejvíce kombinovat funkce čtvrtí, aby se nestaly ghetty, která žijá osm a půl hodiny denně, když jsou lidé v práci, a jinak jsou mrtvá, anebo do kterých se lidé jen přijedou vyspat. Ovšem obchody a jiné provozovny se pár hodinami denního provozu neuživí.

Školství, zdravotnictví, sport, služby, obchody, bydlení, kultura, kanceláře, veřejné instituce, to je recept na fungující čtvrť. Těžko se to prosazuje v jednání se soukromými developery, ale stát by se neměl chovat jako oni a měl by jít příkladem. Když už budovat město, tak správně.

Myšlenka poskládání všech úřadů na jedno místo, „pod jednu střechu“, je celkem logická. Ale zhruba tak pro rok 1919. O sto let později musíme myslet tak, že v moderním systému veřejné správy úředníci nemají chodit z patra do patra nebo do vedlejšího domu. Moderní úřady mají být zastřešeny elektronicky, sdílet dokumenty nikoli papírově, ale digitálně, podání občanů nepřijímat v podobě tun lejster, ale přes datové brány. A pak mohou být úředníci kdekoli. Jen kontaktní místa všech úřadů pro ty, kdo se počítačů bojí a budou trvat na rozhovoru s živou osobou, nechť jsou na jednom místě, u metra a P+R parkoviště, třeba i v těch Letňanech.

Stejně tak nepotřebujeme, aby skoro všichni vládní úředníci bydleli ve stejné čtvrti, kde pracují. Potřebujeme naopak, aby byli co nejvíce rozptýleni mezi lidmi, kteří nejsou vládními úředníky a naopak vládní úředníky živí. Aby se s nimi potkávali, přátelili se, vypomáhali si, aby bydleli ve stejných domech, nakupovali ve stejných obchodech. Aby zkrátka věděli, jak žijí ostatní, jejichž život svými legislativními návrhy, strategiemi a správními rozhodnutími ovlivňují. Aby nebyli odtrženi od reality a nesnili své úřednické sny o tom, jakým novým úředním opatřením změní život společnosti k lepšímu. Protože to se obvykle neděje, naopak.

A ještě ekonomické hledisko – to vedle šance dát někomu zakázku na vylití tun a tun betonu dává jediný smysl, uvolnit prostory v centru, které lze prodat nebo pronajmout. Tedy nejspíš nahradit kanceláře státní úředníky kancelářemi úředníků soukromých firem, což by státu přineslo nějaký výnos. Ale bude mít někdo opravdu zájem o mnohdy památkově chráněné objekty? A jakékoli další zmiňované využití – muzea a galerie nebo třeba sociální byty – bude vyžadovat finanční podpory, což ekonomiku projektu bourá.

Takže všechno špatně. Babiš sice mluví o nějakých příkladech ze zahraničí, ale víme, jak to s jeho šermováním cizími vzory je. Když sem před časem z Chorvatska vozil odborníky, aby nám zaostalcům vysvětlili, jaké dobro nám přinese EET, tak taky sliboval. Měli jsme mít „hory i s horákama“ za 18 miliard korun ročně. Ale dostali jsme místo toho zavřené venkovské hospody a obchody majitelů, kteří dvacet let vystačili s tlačítkovými telefony a odmítli snášet šikanu finančních úředníků, pro kterou zlidovělo pojmenování pokuta za tictac.

Prostě nemáme žádnou záruku, že to v tomto případě nedopadne stejně. Ostatně, ani ti zahraniční odborníci, které si Babiš pozval na podporu své myšlenky, nadšením nehýřili. Ten z Německa např. v naprostém rozporu s Babišovým nočním snem řekl, že tamní vláda zmodernizovala starou budovu Deutsche Bank v Berlíně a přesunula do ní dvě ministerstva. Náš pan premiér prostě neumí dobře ani opisovat.

Blog Martina Kupky.