První důvod: protože je politik – předseda politické strany, která ve volbách dostala nejvíce hlasů. Premiérem je tedy vlastně logicky.

 

Druhý důvod: protože na sebe vzal největší díl odpovědnosti za chod státu, což není lehká věc.

 

Třetí důvod: protože sám o sobě představuje jasný politický program, i když levicový. 

Pravicová strana pro své správné fungování levicovou politiku a levicový program jako přirozený protipól potřebuje. Programový a názorový střet je tak jasně vymezený a dává naději, že se politika vrátí na tradiční politické hřiště.

 

A čtvrtý důvod pro mou odpověď: protože je v kraji zvykem fandit outsiderům a otloukánkům. Přesně to dnes Bohuslav Sobotka je. Z mnoha různých důvodů, vnitřních i vnějších. Uvnitř ČSSD čekají – připravení ke skoku – na každou jeho chybu krajští hejtmani v čele s vůdcem smečky Michalem Haškem. Zvenčí Sobotku oslabuje Andrej Babiš, který nevynechá jedinou příležitost, aby ukázal své svaly a bodrou přímočarost. Pak jsou na scéně lidovci, zřejmě proto, aby premiérovi při všech jeho půtkách kryli záda. Lidovci se ostatně o záda premiérů zajímali vždy, i když častěji z naprosto jiných důvodů, než aby je kryli. A nakonec není možné vynechat možná největší vnější ohrožení spočívající v Miloši Zemanovi, který má nového premiéra ještě stále zapsaného na osobním seznamu osob určených k politické likvidaci. A který s velkým zadostiučiněním poukazuje na premiérovu odbornou i intelektuální nedostatečnost.

 

Do složité role premiéra vstupuje navíc Bohuslav Sobotka od první chvíle s velmi vážným hendikepem. Musel znásilnit zákon i standardní legislativní postupy, aby se jmenování vlády vůbec dočkal. Nástup s takovou jizvou na tváři nic dobrého ani dvakrát stabilního nevěstí.

 

Všichni si pamatujeme, s jakými mediálními rozpaky nastupovala do Strakovy akademie vláda Petra Nečase. Už tehdy se spekulovalo o podivných vazbách Víta Bárty a nejistém politickém profilu Věcí veřejných. Tím ale podobnost obou situací nekončí, pouze sporné momenty nabývají na síle a dramatičnosti. Věci veřejné před čtyřmi lety označovaly každého politika na potkání za dinosaura. ANO se už ani s vymýšlením nadávky neobtěžovalo a posunulo do této role rovnou celé slovo politik. Kdo by snad zapomněl, jak na desítkách billboardů viselo: „Nejsme politici. Makáme.“ Makali tak, že jim sestavování vlády trvalo nejdéle v historii posledního čtvrtstoletí, a ještě se nechali dotlačit k přijetí podmínky prezidenta a prosadili schválení služebního zákona v prvním čtení, aby se mohl Andrej Babiš stát místopředsedou kabinetu a ministrem financí i bez lustračního osvědčení. Ani za Věcí veřejných se takové věci neděly.

 

Už jsem na tomto místě obhajoval své přesvědčení, že spolupráce s StB by měla být nadále nepřekročitelnou překážkou pro vstup do vlády. Já samozřejmě vnímám, že pro velkou část veřejnosti to už významné téma není. Zákon ale stále platí a měl být respektován. V případě nové vlády ale k tomuto střetu a rozuzlení ani nedošlo, všichni uhnuli ještě před tím, než soud o lustrační osvědčení Andreje Babiše na Slovensku proběhl. Stali jsme se svědky ukázkové politické kličky. Znamená to, že nový kabinet tak už v zahřívacím kole ukázal na svůj způsob vládnutí? Budou teď na denním pořádku další účelové změny zákonů a úhybné manévry realizované už předem ze strachu o vlastní moc a posty?

 

Můžeme si oddechnout, že po beztvaré Rusnokově vládě přátel Miloše Zemana konečně máme politickou vládu. Je ale velká škoda, že tahle politická vláda má už ve svém základní genetické výbavě nepřehlédnutelnou chybu kódu.